Když se hovoří o hudebních nástrojích západní Afriky, většina lidí nejprve pomyslí na jednohlavé bubny neboli djembe, vyrobené z jednoho kusu dřeva s membránou z nevápněné zvířecí kůže.

Říká se, že název djembe pochází z bambarského „an ke je, an ke be,“ shromáždit všechny v míru,“ protože djembe ke svolávání lidí původně sloužilo. Existuje řada pověstí o původu djembe, jisté se však zdá, že první takový buben byl vyroben před ne více než osmi sty lety v říši Mali. Ta se v dobách své největší slávy rozkládala v oblasti dnešního Mali, Senegalu, jižní Mauretánie, severní Burkiny Faso, západního Nigeru, Gambie, Guineje Bissau, Guineje, Pobřeží slonoviny a severní Ghany.

První djembe vznikala v rukou kovářů. Jen oni znali správné modlitby a rituální postupy kácení stromu, z jehož dřeva se mělo zrodit djembe. Bubny se vyráběly výhradně na zakázku.

Djembe provázelo Západoafričany po celá staletí: bylo svědkem rozpadu a vzniku říší, přežilo i období kolonizace, ale nový význam dostalo až v době, kdy africké státy získávaly nezávislost. Djembe, symbol africké kultury, triumfálně vstoupilo na prkna národních baletů a národních divadel nově vzniklých států. Už nesloužilo jen jako doprovod a zdroj taneční hudby: jeho zvuk se stal ústředním motivem skladeb, často bez zpěvu a bez taneční složky.

Mimo africkou hudební scénu nebylo djembe příliš známé až do 50. let. V následujících desetiletích se ale situace změnila. Západoafričtí hudebníci si v turbulencích studené války našli cestu na socialistická i kapitalistická pódia celého světa a s sebou přinesli i djembe. Od 60. let začali afričtí emigranti v USA a v Evropě pořádat soukromá vystoupení s bubny a hru na djembe učit místní obyvatele. V letech kolem roku 1980 přišla do módy World Music a africké bubny se na Západě dále zpopularizovaly.

Djembe se vyrábí v různých velikostech a váží zpravidla 5 – 13 kg v závislosti na použitém dřevu a kůži. Může vydávat množství tónů a v rukou zkušeného bubeníka umí být dostatečně hlasité, aby mohlo dominovat i orchestrální skladbě. Stejně jako malý podpažní buben „duNduN“ neboli mluvící buben je djembe typicky mužským hudebním nástrojem. Bubenice, kterých je poskrovnu, v Africe ještě stále vyvolávají úžas.

Žádná součást živé kultury se nevyhne změnám, a djembe není výjimkou. Dříve se kůže na buben připevňovala pomocí dřevěných kolíčků, provlečených skrze otvory v kůži a fixovaných nedaleko okraje hlavy bubnu. Až pět osob napínalo mokrou kůži na buben, aby kolíčky zapadly na své místo a kůže byla dostatečně vypnutá. K vypínání membrány se používaly splétané provazy z hověziny. Djembe vyrobené tímto způsobem vydávalo mnohem nižší tón než dnešní djembe. Bubeníci před hraním nahřívali bubny u otevřeného ohně, aby se kůže teplem smrštila a buben zněl lépe. Tento proces museli opakovat každé čtvrt nebo půl hodiny.

Přibližně od 80. let k vypínání kůže na djembe slouží kvalitní a pevné syntetické provazy. Aby se neprořezaly kůží bubnu, jsou k ní přichyceny na ocelových kroužcích. Vypnutí membrány je stabilní a dokonalejší, než tomu bylo u djembe vyráběných postaru.

Říká se, že djembe má v sobě tři duše – ducha stromu, z jehož dřeva je tělo bubnu, ducha zvířete, které poskytlo kůži na membránu a ducha řezbáře, který buben vyrobil.

S popularizací djembe mimo Afriku přirozeně přišla i poloprůmyslová výroba těchto bubnů. Dnes už je možné sehnat napodobeniny djembe, pocházející ze sériové výroby v Asii nebo v jižnějších částech Afriky– jejich kvality a zvuk ale nejsou tytéž, jaké nacházíme u sahelských djembe vyrobených tradičním způsobem. Pouze originální djembe „s duší“ dokáže v rukou bubenického mistra rozechvět srdce posluchačů energií minulosti i současnosti.

Nákup tradičního djembe z Mali udělá radost nejenom Vám; podpoříte řezbáře, který nástroj vyrobil, a pomůžete zachovat pradávné řemeslo.